Celou svou pracovní kariéru se věnuji dětem i jejich rodičům. Velice ráda jsem o ně vždy nejen pečovala, ale také si od nich nechala vyprávět jejich životní příběhy. Nebránila jsem se dojetí při prvním setkání rodičů se svým děťátkem a nechala jsem se unášet jejich láskou, radostí a štěstím, ale také chápala jejich obavy. Vnímala jsem bolest, kterou rodiče prožívají v období, kdy nemohou mít své děťátko u sebe, cítila jsem s nimi jejich strach a sdílela starosti. A vždy, když rodiče nemohli být u svého děťátka, snažila jsem s něhou a pokorou co nejlépe pečovat o jejich největší poklad a ze všech sil zastupovat jejich laskavou náruč, pohladit, utěšit. Rovněž být rodičům oporou a průvodkyní, v jejich nelehkém období. A právě taková je práce všech dětských sestřiček a já tuto práci miluji.

Během své práce jsem každý den svědkem toho, jak zásadní je čas, který rodiče se svým děťátkem tráví a také to, že jsou okamžiky, na které by byla škoda, ve víru událostí zapomenout. A to když jste se poprvé viděli se svým drobečkem, poprvé jej pohladili, přebalili, klokánkovali a mohla bych pokračovat dále. Často jsem rodičům doporučovala psát si vzpomínky a postřehy z doby, kdy měli miminko v inkubátoru. Jednoho dne jsem zkusila dát těmto zápiskům pro rodiče podobu a Vy ji právě držíte v rukou.

Dlouho jsem přemýšlela, jak by měl takový deník malinkého miminka vypadat. Poté, co jsem se seznámila s fotografiemi pana Miroslava Pawelky, měla jsem jasno. Fotografie, které tento deník doprovází, zachycují miminka, které se také nemohly dočkat na svět a první týdny prožily ve Fakultní nemocnici Ostrava na novorozenecké JIP. Jsem šťastná, že fotografie, které tak jedinečným způsobem zachycují něhu, křehkost a krásu těchto miminek ,mohou zdobit tento deníček.